ARCHIV EXPEDIC

Archiv expedic

Maroko

Letos v dubnu jsme opět podnikli výpravu na africký kontinent s cílem pokořit v Marokku duny Erg Chebbi.
Jelo nás celkem šest vozů a motorkáři, o jejich doprovod jsme požádali Michala Pánka ze SAFARI 4x4, který jim dělal doprovod v Toyotě LC80. Byl to náš první krok k vzájemně pospěšné spolupráci, jejímž výsledkem bude podzimní výprava do Marokka, kterou pořádáme společně, takže řady našich účastníků - majitelů teréňáků se mohou rozrůst o ty z Vás, kteří terénní auto nemáte a přesto byste rádi zažili atmosféru offroadové výpravy nebo pro vás motorkáře „enduristy“, kteří potřebujete aby vám technické zázemí vezl pořádný offroad a vy jste si mohli užívat terén na nezatížené motorce.

Tak tedy ve zkratce od začátku. Naši republiku jsme opouštěli za deště a chladného počasí, které v Německu přešlo ve sněžení, tedy na přesun to nejhorší co může být. Ve Francii pak pokračoval i druhý den déštť - motorkáři byli rádi, že se vezou a jejich motorky putují za autem ve vleku. Až ve Španělsku se počasí umoudřilo a na Gibraltar jsme dojížděli za slunečného, leč větrného počasí. Čtvrtý den ráno jsme se přeplavili do Ceuty na africký kontinent a po nezbytném odbavení na hranicích vyrazili směr Fes, kam jsme dojeli v podvečer. Ráno na devátou na nás čekal u bran kempu zajištěný arabský průvodce, který nás provedl po Fesu.
Fes nás, stejně jako minulý rok, okouzlil nezaměnitelnou atmosférou středověkého města, která na vás dýchne ihned jak vstoupíte do medíny (podrobnosti o Fesu naleznete v reportáži Marokko 2000). Po osobité prohlídce města, nezbytné koželužny i stánků jsme vyrazili směr Azrou. Bohužel nás po pár kilometrech opět potkal déšť a tak jsme odložili plánované přenocování ve Středním Atlasu a zakempovali jsme ve městském kempu v Ifrane, což je vysokohorské středisko, kde se od podzimu provozují zimní sporty a má víc než evropský charakter. Deštivý večer jsme strávili v přístřešku vytvořeném mezi vozy. Náladu nám všem spravila slivovička a spát se šlo po půlnoci.
Slunečné a chladné ráno velelo jasně - směr Střední Atlas. Dvě třetiny dne jsme projížděli po cestách klikatících se cedrovými háji, po kterých se tu a tam prohánějí i opice (makakové). Cedrové háje ve výšce okolo 2.500 metrů střídaly pohledy na překrásné a mohutné hory, které střídaly při sjezdu do nížiny různobarevné kopce, červené až fialové. Konečně jsme byli v "nížině" ve výšce o kolo 1.000 metrů a čekali jsme všichni na blahodárné teplo. Místo toho nás čekala sprcha v podobě docela slušné bouřky, která přešla těsně před dojezdem do kempu v Meski. Asi hodinu po nás dorazili i motorkáři se svým doprovodem, chudáci kluci vypadali jak vodníci, ale naštěstí díky technologii dnešního motorkářského oblečení jen z venku.

Čtvrté ráno našeho pobytu na africkém kontinentu už začalo konečně africké počasí - ráno jasno, 25 stupňů. Vyrážíme na prohlídku starého opuštěného města, stojícího na náhorní plošině nad oázou Meski. A pak už konečně náš hlavní cíl, který loni spíše pokořil nás. Jedeme směr Erg Chebbi. Dorážíme sem kolem čtvrté a jedeme se ubytovat k našemu příteli Hasanovi, je 30 ve stínu. Hasan nás vřele přivítal i mile překvapil novými pokoji pro hosty v koloniálním stylu s evropským WC a vlastní sprchou. S nadšením jsme vyložili své obtěžkané vozy a po sprše jsme před soumrakem vyrazili na chvilku poškádlit písek na dunách. Ve chvíli, kdy Toyota LC 90 přeskočila jednu dunu letmo tak ve 30 stupňovém náklonu se všemi koly ve vzduchu jsem rozhodl, že v nejlepším je dobré přestat. Mezitím stačily dvě auta zapadnout, a tak jsme se nechtěně vrátili až po soumraku. Hasan nám mezi tím připravil k večeři tajin (typické marocké jídlo - směs masa a zeleniny dušené v kameninovém hrnci), po kterém následovala neformální oslava s našimi místními přáteli - čeho ? Prostě toho, že jsme tedy. Představte si naprosto rovnou kamennou poušť, po které musíte překonat téměř 40 km než se dostanete k největšímu marockému písečnému moři. Ergy jsou písečná moře, odtud tedy název Erg Chebbi. Jsou zde až 100 metrů vysoké duny, na které když vyšplháte, uvidíte nevídané. Vy stojíte na obrovském 25 km dlouhém a 10 km širokém pískovišti, všude v jeho okolí je placatá kamenná poušť, snad jen v dáli na obzoru hory. Stojíte a říkáte si - ten písek sem snad někdo na tu placku vysypal. Prostě nezapomenutelná atmosféra. Protože jdeme spát všichni po půlnoci, ráno v pět hodin úspěšně zaspíme východ slunce. Ale už po deváté jsme všichni vzhůru a čekáme natěšeni na dnešní den - je rozhodnuto, že zdoláme Erg Chebbi.
Každý vyndal z vozu co mohl, aby ho maximálně odlehčil - Pajero zvažuje zda vzít celou čtyřčlennou posádku, ale na moje doporučení, že k lopatám na odhazování písku není nikdy rukou dost, je rozhodnuto - jedou všichni. Stany tentokrát nesundáváme - co kdybysme tam museli přespat. Nejvíce odlehčil Opel Campo, který veze jen posádku Honzu a Lukáše a vítr na korbě.

Ve vozech zůstávají jen osádky, voda a malá zásoba jídla. Domlouvám se s Hasanem, že nás povede jeho syn Alli. A tak nám mladý Tuarég určuje směr kudy se vydáme do středu dun, kde se nachází oáza. Pomalu tedy vplouváme se svými koráby do vln písečného moře Erg Chebbi. Trochu nás překvapí, když nás Alli vede na duny, na které by jsme se sami neodvážili. Vychutnáváme ten nejistý pohyb po písku, který svou barvou i skupenstvím připomíná rozemletou červenou papriku. Hlavní je, aby každý držel svou stopu, což v počtu šesti vozů jde ve zúžených místech těžko, a tak postupně zapadáváme jeden po druhém. Já jsem si ustlal tak nešťastně, že nepomáhají lopaty ani sand plechy a ke slovu přichází i naviják WARN, který snad jediný dokáže vyprostit auto z písečné pasti. Nejpohyblivější na písku je Campo, které díky své „muší“ váze (tak 1.700 kg a pneu 35x12,5) zdolává hravě jednu dunu za druhou. Sand plech se pro běžné zapadnutí spolu s lopatou osvědčily nejvíce a tak je nemělo cenu ani uklízet do držáků. A tak si kluci s Campem, kteří jezdili s lopatou a sand plechy na korbě od jednoho zapadlíka ke druhému, vysloužili přezdívku „pouštní krysy“, neboť jak někdo zapadnul, už byli u něho. Po dvou hodinách, kdy nás nechal Alli zápasit s pískem, nám prozradil tajemství pohybu na písku, které je nám středoevropanům tak cizí a není nám nic platné, že teoreticky víme jak na to. Všechno je to o správném podhuštění pneu, jiném způsobu zastavování i umění čtení dun, tak jak si přál Alli i musíme mlčet jako hrob, ale naštěstí školu kterou nám dal už nám nikdo nevezme a ani vám když pojedete příště s námi. Jednoznačně se nám osvědčily pneumatiky Fulda 4x4 Tour, které mají velmi dobrý dezén pro pohyb na písku. To, co bylo celé dopoledne naším snem, je skutečností - před námi je uprostřed dun vytoužená oáza. Je ukrytá pod 100 metrů vysokou dunou. My jsme tak 30 metrů nad ní na protilehlé písečné vlně a čekáme, než se sem dostaneme jeden po druhém. Teď jsme konečně všichni, rychle společné foto a jdeme dolů - je 39°C ve stínu. Do oázy přijíždíme okolo malého bambusového plůtku přes bránu, za kterou byly v kontrastu s okolním pískem vzrostlé zelené palmy. Typické stany Tuarégů nám poskytly vytoužený stín, neboť díky tomu, že jsme dopoledne neustále pobíhali kolem našich aut, jsme si neužili chladu jejich klimatizací. Jako občerstvení jsme dostali Berber whisky nebo chcete-li Berber Tee, tedy typický silný čaj s mátou, který je hodně slazený. Snad proto, aby vám dodal energii a jeho horkost vás ochladila - alespoň tak to tvrdí Tuarégové. Dalším překvapením pro nás byla přítomnost vody. Oáza se nacházela takřka v samém středu Erg Chebbi, a přesto jsme na vlastní oči viděli, že po odhrabání 20 centimetrů písku je tu voda. Studánku tvoří pouze zábrany s palmových listů, aby do vody nepadal písek. Ale protože si nás Alli oblíbil, vyjasnil nám kromě „záhady“ pohybu po dunách i tuto záhadu - v období dešťů je tu místo oázy jezero a voda se tu pak krytá obrovskou dunou drží po zbytek roku. Možná nepochopitelné, ale pravdivé, neboť i Hasan nám ukazoval jezero plameňáku, které je i v GPS a v období dešťů je zde od 5O do 150 cm vody. Teď je to na troud vyschlá pustina...

Po prohlídce a krátkém odpočinku je čas na to vydat se zpět, jak nám Alli prozradil pojedeme zpátky po velbloudí stezce. Když jsem se ptali jaká je ta cesta, odvětil habli babli - což je volně přeloženo v pohodě. Jen prý jsou tam místa, kde pojedeme po návětrné straně duny na její hraně, tak musíme dát pozor ať se nepřevrátíme - prostě v pohodě. Vzhledem k tomu, že je půl třetí a my máme zdolat skoro deset kilometrů, zřejmě ještě náročnějším terénem než dopoledne, kdy nám trvalo ujet 6 kilometrů 4 hodiny, je nejvyšší čas vyjet. Jedu první a Alli sedí u mě v autě a naviguje. Některé přejezdy dun jsou více než akční a i Alii víská - jestli nadšením nevím, ale výrazem ve tváři asi ne. Nakonec však vidím, že asi ano, protože se na mě obrací a říká - good driver, no problem. A tak spolu projíždíme cestu ostatním a hledáme místa, kde se dá zastavit v šesti vozech a hlavně odkud se dá taky odjet. Postupně se tak přesouváme, jsme už všichni sehraný team. Při čekání než všichni dojedou na vybrané místo si motorkáři, kteří si jaksi „zapomněli“ namontovat klimatizaci, užívají relativního chladu ve stínu mého vozu. Už je na dohled zase kamenná poušť, ale když se ohlédneme za sebe vidíme, jak působí písečné moře nekonečně. Nakonec si rozvášněné Campo vyzkoušelo jak to vypadá, když se to přežene a hupne se z duny moc rychle a kolmo - naštěstí to odnesl jen nárazník a my společně pomalu vyjíždíme s písečných dun, kde míjíme mumii velblouda. Jsme rádi, že po báječném dni stráveném v písečném moři, kde postupně naše teréňáky zdolávaly jednu „písečnou vlnu“ za druhou, neskončily naše plechové koráby jako tento koráb pouště. Šťastně vracíme do kempu k Hasanovi, kde si vychutnáme západ slunce. Neboť každý kdo tu je, musí zažít velkolepé divadlo, které provází střídání dne a noci.
Další den, ten kdo si přivstal, viděl východ slunce sedícího nízko nad obzorem, my ostatní ho zas viděli přímo nad hlavou, a tak jsme v deset hodin za vedra vyjeli směr Todra s pocitem uspokojení, že hlavní cíl, tedy zdolání Erg Chebbi, byl splněn. Soutěska Todra byla stejně jako loni plná turistů, a tak jsem uháněli vyschlým korytem pryč od civilizace. Stoupáme asi 15 km do velmi útulného kempu, kde mají k naší radosti i funkční pěkné sprchy. Noc byla chladnější, vždyť jsme v horách ve výšce 1.900 metrů.
Ráno nás čeká přesun přes překrásné hory ve výšce okolo 2.500 do biblického údolí Dades, kde si příroda zahrála s tvarem i barvou údolí i okolních skal. Kdo to neviděl neuvěří - nad tím, co tady příroda vytvořila, zůstává rozum stát. K večeru jedeme do Qaurzazate, kde kempujeme v nepěkném městském kempu. To nám ovšem nebrání v oslavě našich svátků - je 24. dubna a sešli jsme se na letošní výpravě hned čtyři jmenovci.

Ráno je odjezd posunut na jedenáctou, a tak je čas k prohlídce města. Je zde jeden z největších hliněných hradů - Kasba Glaoui, který je možno navštívit i uvnitř. Před polednem se vydáváme směr Mhamid, který je posledním městečkem před alžírskou hranicí vzdálenou od něj pouhých 5 kilometrů. Cesta vede překrásným údolím řeky Draa, kde se táhnou datlovníkové oázy. Po cestě je ještě nezbytné vyfotit se v Zagoře u tabule s nápisem „Tombouctou 52 jours“ - tedy do Timbuktu 52 dnů, která připomíná dobu, kdy odsud vyrážely velbloudí obchodní karavany na svoji dalekou pouť pouští. V podvečer dojíždíme za Mhamid na duny skutečné Sahary, neboť tady si můžete sáhnout na písek největší pouště světa. Písek má úplně jinou barvu, je daleko tmavší než „paprika“ v Erg Chebbi. Bohužel se nachází v zóně kde není radno se pohybovat kvůli loupeživým alžírským bandám. A tak se vracíme 10 km před Mhamid, kde přespáváme v kempu, který k našemu údivu patří vychrtlému blonďákovi - později se dovídáme, že je Holanďan - jak ho sem vítr zavál bůh ví.
Dnes nás čeká náročný přejezd kamennou pouští v délce 150 km, tady si můžeme vyzkoušet co je to opravdová pustina - nikde nic, jen tetelící se vzduch po pravé ruce, na obzoru hory, vlevo nekonečná Sahara a mezi tím my. Už ráno kolem deváté je 32°C ve stínu. Naše cesta se zdá bude zřejmě ještě dobrodružnější, protože jak je patrno pouhým okem, nad Saharou se sbírá písečná bouře. Nejprve jsou vidět různě se seskupující větrné víry, které zvedají písek vysoko do vzduchu, později písek vytváří souvislou písečnou clonu. Naštěstí se vše odehrává tak 2 až 3 km od nás a k nám občas zavítá jen písečný vír. Nakonec máme štěstí a bouře se nám vyhnula, tedy spíše my jí. A tak dorážíme po setmění do kempu v Tatě. Další dopoledne míříme přes Antiatlas do Guelminu. Pobřeží Atlantického oceánu nás přivítalo svou typickou vzedmutou hladinou a silným větrem, přesto někteří neodolali a šli se koupat. Večer jsme po malé kolizi mého „mamuta“ s Peugotem 504 místního domorodce, který si zřejmě popletl ruce a vyrazil proti mě po mé straně vozovky, dorazili do Tiznitu proslulého výrobou šperků. Spali jsme v dobrém městském kempu přímo u starobylých hradeb. Další dopoledne jsme strávili pobytem u moře a odpoledne návštěvou přírodního parku Massa, kde hnízdí plameňáci - ti nám bohužel zůstali skryti a pozorovat se dali jen dalekohledem. Z přespání na pláži nic nebylo, neboť i lehké Campo ihned po zastavení zapadlo a my nechtěli riskovat ranní rozcvičku se sand plechy. A tak jsme vzali zavděk místním hotelem, resp. po shlédnutí pokojů jeho nádvořím a vlastními stany. Brzy ráno vyrážíme směr Agadir, kde odbočujeme na cestu vedoucí přes Vysoký Atlas průsmykem Tizi-n-Test do Marakeše. Tam následuje večerní prohlídka náměstí Place Jemaa el-Fna - tedy shromaždiště mrtvých, kde se ve středověku vykonávaly veřejné popravy a hlavy nevěřících byly napichovány na kopí. Teď slouží náměstí hlavně turistům a napichují zde maximálně ražničí na jehly u stovek stánků s občerstvením, kde se dá za pár desítek dirhamů povečeřet.
Celý další den necháváme na prohlídku Marakeše a večer se scházíme v kempu, kde se díky velice chladnému večeru začínáme zahřívat ginem, který v nás budí pěvecké sklony, které neutuchají ani po půlnoci. Ráno je v osm budíček v devět musíme vyrazit do Meknes, čeká nás urazit kolem 450 km. Kolem páté dorážíme do Meknes. Součástí starého města je 25 kilometrů hradeb - Meknes byl největší pevností severní Afriky, kterou z něj vybudoval sultán Moulay Ismail, který zde má své mausoleum. To je jedním ze dvou míst spolu s mešitou v Casablance, které jsou přístupné nevěřícím. Večer jsme společně na závěr našeho pobytu v Maroku povečeřeli v místní vyhlášené restauraci, kde podávali co jiného než tajine a kuskus, vše jsme na závěr zapili tradičním silným čajem.
Dopoledne nám ještě zbývalo prohlédnou rozvaliny antického města Volubilis a pak nas čekalo 300 kilometrů do přístavního města Sebta, kde jsme se po přejezdu hranic nalodili a z Ceuty vyrazili vstříc Evropě.

Příjezd kamennou pustinou k dunám.

Přes oázu stojící na kamenné poušti se dostáváme k dunám Erg Chebbi.

Stany Tuarégů dotváří exotickou atmosféru.

To, co bylo celé dopoledne, kdy jsme postupně zapadávali jeden po druhém naším snem, je skutečností - před námi je uprostřed dunu vytoužená oáza.

Pod touto přes 100 metrů vysokou dunou se skrývá oáza.

Před sjezdem k oáze čekáme na ostatní.

Dojíždíme jeden po druhém.

Tak a jsme komplet šest teréňáků i moto.

Sjíždíme do oázy - je 39°C ve stínu.

Jirka z Toyoty chladící se na střeše to měl pod bránou do oázy o fous.

Všichni jsme uvítali stín tuarežských stanů, neboť dopoledne jsme při vyhrabávání našich vozů moc jejich klimatizace neužili.

Před zpáteční cestou ještě krátká prohlídka oázy.

Motorkáři jaksi „zapomněli“ namontovat klimatizaci a tak jediná možnost ochlazení byla ve stínu našich vozů.

Nakonec jsme se secvičili a první vůz pod navigací našeho nového přítele Tuaréga Alliho, udával směr a vždy našel místo kam se všichni poskládáme a hlavně z něho vyjedeme, aby jsme mohli pokračovat po etapách dál.

Jak jsou ergy, tedy písečná moře nekonečná, je vidět na tomto záběru.

Campo si vyzkoušelo jak to vypadá, když se to přežene a hupne se z duny moc rychle a kolmo - naštěstí to odnesl jen nárazník.

Po báječném dni stráveném v písečném moři, kde postupně naše teréňáky zdolávaly jednu „písečnou vlnu“ za druhou, jsme byli rádi, že neskončily naše plechové koráby jako tento koráb pouště a my se šťastně vrátili do kempu k Hasanovi, kde jsme si vychutnali západ slunce.

Zpět na archiv